Industriál nedáme – článek z Magazínu Víkend/Hospodářské noviny

JEŠTĚ PŘED PATNÁCTI LETY INDUSTRIÁLNÍ PAMÁTKY ZAJÍMALY JEN PÁR ODBORNÍKŮ A ŠIROKÁ VEŘEJNOST JE VNÍMALA SPÍŠ JAKO NEPŘITAŽLIVÉ RELIKTY MINULOSTI. OD TÉ DOBY SE ALE MNOHÉ ZMĚNILO. STARÉ PRŮMYSLOVÉ STAVBY MAJÍ DNES VÁŠNIVÉ ZASTÁNCE, KTEŘÍ JSOU SCHOPNI OBĚTOVAT STOVKY HODIN VOLNÉHO ČASU, ABY TEXTILKA, PIVOVAR NEBO NÁDRAŽÍ NEBYLY SROVNÁNY SE ZEMÍ.

Celé roky, desetiletí v nich zněly údery kladiv, vrčení tkalcovských strojů nebo hlášení staničního rozhlasu. Jednoho dne ale pracovní ruch umlkl, provoz byl ukončen, na strojích a stolech se začaly usazovat nánosy prachu. Odpovědí na otázku, co s nimi dál, byla mnohdy demolice a rekviem v podobě halekání bouracích čet.
Změnu mají na svědomí lokální aktivisté. Jsou to většinou lidé žijící v sousedství bývalých fabrik, nádraží či hutí, kteří nechtějí o rezavou poezii přijít. "Lidé pochopili, že hezká architektura nejsou jenom barokní kostely. Ani ta krása navíc není to hlavní. Nemluvíme totiž jenom o líbivých fabrikách z 19. století. Nákladové nádraží Žižkov takové rozhodně není," vysvětluje kunsthistorik Lukáš Beran, který svůj profesní život s industriálem spojil.
Vzpomíná, jak psal ještě na vysoké škole diplomku o architektuře 60. let. "Když jsem mluvil o tom, že třeba obchodní dům Kotva je architektonicky hodnotný, považovala mě řada známých za kryptokomunistu. Dnes jsou průmyslové památky i 60. léta skoro móda."
Beran a jeho kolegové z Fakulty architektury na ČVUT se již léta snaží zachraňovat hodnotné průmyslové budovy před zbouráním: navrhují jejich zařazení mezi kulturní památky, lobbují za citlivé rekonstrukce. V posledních letech se po jejich bok začali přidávat laici. Jsou jich desítky, případy "svých" staveb medializují, sepisují petice, přesvědčují úřady. A nezřídkakdy uspějí. Zatímco v minulých desetiletích šla k zemi jedna průmyslová památka za druhou, dnes se jejich záchrana stala veřejným tématem. Jak to je, když se člověk pustí do boje o zachování nádraží, kolik času stojí rekonstrukce pivovaru a kdo stojí za vznikem unikátní banky fotek hutí a oceláren?
Hluboké hrdlo z Ústí nad Orlicí Martin Kadrman byl řadový "Ousťák", jak se titulují obyvatelé Ústí nad Orlicí. Do víru veřejného života ho přivedla náhodou cesta autobusem. "Dal jsem se do řeči s nějakým chlapíkem a ten mně řekl, že železniční nádraží v Ústí už dlouho stát nebude, že je o likvidaci rozhodnuto. Vůbec jsem to netušil, stejně jako většina lidí. Přitom tam stojí od roku 1847, je to nejkrásnější nádraží v kraji."
Tehdy pětadvacetiletý Kadrman, absolvent Vysoké školy finanční a správní, se rozhodl, že situaci změní. "Začal jsem psát dopisy všem, kteří s tím mohli mít co do činění. Rodina i většina přátel mě varovaly, že nic nezměním a jen si nadělám nepřátele."
Nenechal se zviklat a dal podnět na příslušné ministerstvo, aby bylo jedno z nejpoetičtějších nádraží na trase Praha–Olomouc prohlášeno kulturní památkou. Znova a znova slyšel, že veřejným zájmem je budovu srovnat se zemí, neboť brání v cestě a fungování inovovanému železničnímu koridoru.
Kadrmanova tvrdohlavost vynesla kauze značnou publicitu, petici za zachování nádraží podepsalo přes šestnáct tisíc lidí včetně známých jmen z architektonické branže i kulturní sféry. Vzniklo občanské sdružení Nádraží nedáme, jehož členy jsou třeba režisérka Sommerová nebo ortoped Pavel Kolář. Aktivisté od začátku bojovali s Českými drahami, ústeckoorlickou radnicí i Správou železniční dopravní cesty. "Tvrdili, že stará budova nemá dost pevné základy, aby kolem ní mohly jezdit vlaky vyšší rychlostí, že stojí přímo v trase budoucích kolejí..."
Interní informace, které Kadrmanovi dodávalo "hluboké hrdlo" z tábora železničářů (stejně jako byla léta neznámá identita legendárního informátora z americké aféry Watergate, také ústeckoorlický "muž z autobusu" z obav o práci zůstává v anonymitě), však každý z těchto argumentů vyvrátily. Základy byly dobré, koleje se mohly budově bez potíží vyhnout. Na několikátý pokus se podařilo prohlásit staré nádraží za kulturní památku.
Pro občanské sdružení to však neznamená konec cesty. "Železničáři se k tomu postavili následovně:,Chalupa zůstane opuštěná, vy si s ní dělejte, co chcete.‘ Staví nový terminál a původní budovu chtějí nechat ladem," popisuje současnou situaci Kadrman. Aktivisté tak nyní hledají způsob, jak nádraží využít a hlavně opravit.
Boj o nádraží Martinu Kadrmanovi změnil život. "Ujasnil jsem si, jak virtuální je dnešní společnost. Po každém člověku by mělo zbýt něco pozitivního, hmatatelného. Většina lidí na to nemá odvahu. Mě tahle kauza nakopla. Ústecké nádraží není jen dům: je spojeno se statisíci osudů, emocí – loučením, vítáním, slzami. Pokud bychom ho zbořili, nepřijdeme jen o cihly, ale o krásnou věc, kterou vytvořili předkové."
Kadrmanovi se začali ozývat lidé, kteří řeší podobné případy jako on. Třeba skupina bojující za záchranu Lázní Kyselka. Tak vznikla Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví, která dnes pomáhá dalším aktivistům. "Úřady nebo velké firmy volí obvykle stejnou metodu: přehazují si vás z odboru na odbor a doufají, že se na to vykašlete. Ale to je přesně to, co člověk nesmí udělat," shrnuje Kadrman.
Vykulený Kostelec Starý pivovarnický pozdrav Dej bůh štěstí je vetknut do názvu firmy, která provozuje pivovar v Kostelci nad Černými lesy. Na dvoře stojí staré závoznické auto, o plot je opřeno několik kol z 50. let, v rohu jsou vyskládány staré sudy. "Bednářské řemeslo už dneska skoro nikdo neumí. Naši chlapi se ho učili od mistrů, co ještě znali všechny fígly," říká Milan Starec, jeden ze spolumajitelů pivovaru. Již podesáté se tu v září bude konat Černokostelecké vykulení, tedy slavnost pivovarských sudů.
"Černokostelečtí bednáři společně s emeritním mistrem Láďou Bešťákem budou trajbovat a překoČernokostelecký vávat ležácké sudy, vytahovat hlaváky a káfovat obruče," líčí Starec, jenž je absolventem Vysoké školy chemicko-technologické. "K pivu mě to vždycky táhlo. Ve třeťáku už jsem měl hospodu na studentských kolejích. Po škole jsme se začali s kamarádem rozhlížet po nějakém starém pivovaru. Oba máme slabost pro staré pivovarnické zařízení. Nakonec v úvahu připadala Dobruška nebo Kostelec. Rozhodlo, co je blíž k Praze." Pivovar společně koupili v roce 2001. Tamní budovy tou dobou pustly, poslední várka piva tu byla svařena 3. června 1987 a v půlce 90. let spilku a sklepy přestal využívat i velkopopovický pivovar, díky němuž se tu držel zbytek provozu.
Právo várečné míval Kostelec od 15. století, v dobách největší slávy se tu vařilo kolem 70 000 hektolitrů piva ročně. Ony časy připomínají ještě mnohá zákoutí areálu: nádherné jsou ledárny, sklepní místnosti vysoké 18 metrů, jež připomínají lodě podzemní katedrály. Unikátní jsou stroje a zařízení ze 30. let. Kupříkladu měděná varna na přímý ohřev s objemem 160 hektolitrů bývala největším zařízením svého druhu v Evropě. Milan Starec mě vede k dalšímu zařízení, na jehož svislé ploše z mědi a mosazi se ochlazovala mladina. Uvnitř šest metrů dlouhého aparátu jsou trubky, jimiž proudila voda a snižovala teplotu mladiny stékající dolů.
Milan Starec zná každý kousek zařízení, vysvětluje, jak fungovalo a jaké plány s ním do budoucna pivovarníci mají. Když dojdeme do zrekonstruovaného mlýniště, vypráví o žentourovém kole s průměrem 17 metrů, které tahali voli, i o rekonstrukci nádherného krovu, který navzdory nezvyklému půdorysu budovy a množství použitého dřeva působí velmi lehce.
"A kdy začnete vařit pivo?" ptám se. Milan Starec se směje, asi nejsem první, kdo mu tuhle otázku položil. "V srpnu chceme rozjet provoz minipivovaru a postupně zprovozníme velký. Zatím tady máme zájezdní hospodu a další podniky v Praze, které na rekonstrukci vydělávají. Nejdřív jsme prostě vybudovali zázemí, kde bude mít pivo odbyt, a teď přišel čas na jeho výrobu."

Rezavá poezie

Stěží si vybrat lepší dobu k návštěvě Nákladového nádraží Žižkov než jsou dny, kdy se zde odehrává Pražské biennale. Tato etablovaná akce dobře ukazuje způsob, jakým by mohlo být využito průmyslového areálu, jenž byl před pár lety odsouzen k demolici.
Proti těmto plánům se tehdy postavilo občanské sdružení Tady není developerovo. Aktivisté názvem sdružení odkazovali na skutečnost, že pozemky pod nákladovým nádražím, které svou původní funkci přestalo plnit na začátku tisíciletí, si chtěly rozebrat developerské skupiny. Původní budovy z 30. let měly být zdemolovány a na jejich místě byla plánována velkokapacitní komunikace, takzvaná Jarovská spojka. Po dvou letech se tyto plány podařilo částečně zvrátit, v březnu 2013 byla funkcionalistická budova nádraží vyhlášena kulturní památkou.
Jedním z těch, kteří se o to zasloužili, je Helena Benýšková, místopředsedkyně občanského sdružení Tady není developerovo. "Nechtěla jsem, aby se tu stavěly nové budovy, je to kus zeleně, který by Praze 3 chyběl," říká členka zelených a zastupitelka této strany na žižkovské radnici. "Pak jsem se teprve vydala do útrob nádraží a ten prostor mě okouzlil architektonicky."
Stojíme s paní Benýškovou na střeše hlavní budovy a rozhlížíme se. Budovy z 30. let jsou lemované rozsáhlými travnatými plochami, mezi zelení svítí na dálku žluté květy třezalky a občas také oranžové vesty posunovačů, kteří zde obstarávají zbývající železniční provoz. Je to krásná ukázka městské divočiny, obytné území se tu volně přelévá v krajinu jak z Tarkovského Stalkera.
Drobná hnědovlasá žena už se tu rozhlížela mnohokrát, mnohokrát se také účastnila debat o budoucnosti nádraží. "V této chvíli vypadá slibně, že vznikne několikačlenné konsorcium, které si rozdělí objekty. Měli by to být podílníci, kteří místo dokážou obnovit a přitom zachovají jeho charakter. Pro každého z nich by to znamenalo investici v řádu několika milionů."
Jedním z možných účastníků téhle operace by mohlo být zmiňované Pražské biennale. Vittoria Rica, který se na pořádání akce tradičně podílí, potkáváme v baru před expozicí. "Je to skvělý prostor. Rádi tu zůstaneme. Má to své kouzlo i v příchodové cestě – lidé se tu trochu ztrácejí, jak je cesta členitá. Schválně je vedeme šipkami tak, aby si areál prohlédli."
Rico nás posílá do expozice. Jedné místnosti dominuje oranžový chuchvalec vlákna, objekt od Alberta Guruttiho. Délka vlákna je 871 kilometrů, tedy tolik, co je vzdálenost od umělcova milánského ateliéru na Žižkov. O kus dál se z dveří odchlipuje reklama na úvěrovou společnost z půlky 90. let. Do instalace zapadá stejně přirozeně jako industriální okna a výhled na kolejiště.
Helena Benýšková bere fakt, že je dnes nádraží kulturní památkou jako satisfakci, ne však jako definitivní vítězství. Část okolních ploch totiž bude zastavena bytovými domy, na druhé straně areálu má být nákupní centrum. "Nejraději bych byla, aby tohle místo bylo stavění ušetřené úplně, nejde jen o architekturu, ale i o chráněné druhy rostlin a živočichů, třeba ropuchy, které v severní části areálu žijí," říká vystudovaná lingvistka. "Snažíme se bránit každý kousek téhle rezavé poezie, uvidíme, co se nakonec podaří."

Nemůžu čekat, až děti vyrostou

Když Viktor Mácha začne mluvit o hutích a válcovnách plechu, oči mu žhnou nadšením. Průmyslové areály již řadu let objíždí a dokumentuje, vše, co zachytí, ukládá na svoje webové stránky.
Kde se v tmavovlasém třicátníkovi vzala vášeň pro těžký průmysl? Sám přesně neví. Přelomový moment si pamatuje. "Jeli jsme s rodiči na dovolenou přes Třinec, bylo mi tak čtrnáct, zastavili jsme na Závodní ulici. Dodnes vím, že to bylo u pece číslo 4. Tehdy to na mě dýchlo." Viktor Mácha je na volné noze, živí se focením, částečně správou nemovitostí a také se na lékařské fakultě stará o studenty z jihovýchodní a východní Asie. K tomu poslednímu jej přivedla znalost sanskrtu a čínštiny, k nimž se dostal během studií teologie a religionistiky. "V osmnácti jsem procházel obdobím pochybování a hledání. Chtěl jsem si přečíst Bibli v původním jazyce, ostatní jazyky přišly později."
Ambici být farářem nikdy neměl, někdy mu ale absolvovaný obor pomáhá prolomit ledy, když přijde do některé fabriky poprvé. "Pro chlapy je teolog něco jako farář, snadněji se mi otevřou."
Doly a hutě jsou navíc nebesům blízko. Je to nebezpečná práce, blízká věcem, které nás přesahují. Však také ve fabrikách mívají občas alternativní oltáře: třeba v královodvorské slévárně u Berouna je litinový kříž."
Jakkoliv má velmi slušnou fotografickou výbavu, nic jiného než doly a hutě nefotí. "Nedělám umění, byť to tak někteří lidé označují. Je to dokumentace. Jako když někdo něco sbírá. V Česku už mám doly všechny, chybí mi čtyři slévárny. Jedna z nich je v Tatře, ale američtí vlastníci jsou paranoidní, nikoho tam nepustí." Fotografie postupně vystavuje na svém webu www.viktormacha.com.
Viktor Mácha se snaží fotit hlavně věci, u kterých je jasné, že zmizí. Momentálně proto hodně jezdí do Polska. "Je to závod s časem, nemůžu čekat, až děti vyrostou."
I když má hrůzu z létání, překonal ji kvůli cestě do provozů na Urale, uhranula mu také některá místa na Ukrajině. "Doněck, to je něco jako Vítkovice, ale funkční." Z tuzemských průmyslových objektů má největší slabost pro huť s válcovnou v Hrádku u Rokycan. "Mají tam válcovací tratě vybavené Škodovými stroji roku 1907, v ocelárně jsou některé řemeny na převodech z kůží, to je světové unikum." Podnik v Hrádku funguje, používá tradiční metody – výroba většinou trvá déle, ale na kvalitě je to poznat.
Nabízí se otázka, zda by nebyl šťastnější jako dělník v takovém provozu. "Dvacet let na koksovně bych nevydržel. Bral bych něco jako půlroční stáž v Hrádku, letní byt, kde bych si mohl jít zaválcovat. Nejsem fyzicky vybavený, abych tahal 60kilové pruty."
Za přírůstky do své kolekce vyráží několikrát do roka, většinou alespoň na týden. "Žena už si mě s tím vzala, ale i tak je to u nás někdy citlivé téma. Manželce je to docela vzdálené, ona je umělecky zaměřená – jejím oborem je zpěv klasické hudby."
Pro ilustraci nelehkého života paní Máchové přidává její muž historku z doby, kdy spolu ještě chodili: naplánovali výlet na Slovensko, první týden po fabrikách, druhý v Tatrách. "Ten první byl hezký, druhý propršel. Nemluvila se mnou půl cesty domů." Zastání doma najde spíš u potomků, tříletá dcera se na obrázky hutí a dolů dívá moc ráda. Na děti také spoléhá, až po něm jako dědictví zůstanou terabity fotografických dat.
Trasu výletu po industriálních památkách Libereckého kraje najdete na IHNED.cz. Zde vás čeká i virtuální prohlídka unikátní kartotéky na pražském Smíchově, která jako by vypadla ze starých sci-fifilmů a veřejnosti není přístupná.

Článek vyšel dne 2.8.2013